Poučení od Jidáše Iškariotského

Jidáš Iškariotský je jednou z nejznámějších a zároveň nejtemnějších postav velikonočního příběhu.  Jehuda Iš Kariot = muž z Kariotu.  Žádná virtuální postava, ale konkrétní muž z konkrétního města s konkrétním životním příběhem.

Jak se vůbec mohlo stát, že jeden z nejbližších Ježíšových lidí, člen nejužšího kruhu dvanácti, se nakonec obrátil proti němu a zradil ho? Téměř tři roky s ním byl v dennodenním intenzivním kontaktu, viděl všechny Ježíšovy divy a zázraky, slyšel vše, co Ježíš učil a viděl jeho život z bezprostřední blízkosti. Přesto ho to nezasáhlo, neproměnilo.

Byla Jidášovi jeho role předurčena? Měl vůbec jinou šanci, než „naplnit svoje dějinné poslání“ a zradit svého Mistra? Vždyť už ve Starém zákoně najdeme poměrně podrobné předpovědi o jeho zradě. Sám Ježíš mluví o tom že musí být „naplněno Písmo“…

Jenže neexistuje nic jako osud či předurčení – každý je za svoje rozhodnutí a svoje činy plně zodpovědný. Písmo zná víc případů, kdy se vyřčené proroctví nakonec nenaplnilo (např. Jonášova zvěst o zničení Ninive). Sám Jidáš měl ještě při Poslední večeři šanci svůj úmysl přehodnotit. A dokonce i po Ježíšově zatčení a vydání mohl ještě činit pokání. On ale jen uznal, že zradil nevinnou krev, dál nešel.

Co dovedlo Jidáše k jeho temnému konci? – Sám Ježíš řekl, že by bylo lépe, kdyby se vůbec nenarodil! Nebyl to osud, proroctví, předurčení. Byla to spirála hříchu, kterou Jidáš nechal – zcela dobrovolně – ve svém životě roztočit.  

Na začátku to byla „jen“ neochota se Ježíši vydat. Poddat se. Nikdy nenazval Ježíše Pánem, vždy jen učitelem. Nikdy nedal Bohu všechno.

Pak čteme, že byl zloděj. Kradl, bral si ze společného. Možná jen trochu, ale opakovaně. J. N. Darby to komentuje slovy: „Měl zvyk neodpírat pokušení“. Toleroval hřích ve svém životě.

Dejme si na to pozor. My třeba nekrademe, ani neděláme jiné evidentně špatné věci. Ale možná se rádi občas poddáme sebelítosti, skepsi, nevěře, hořkosti, reptání…  Pokud s těmito věcmi nebojujeme, omotají si nás.

Evangelista Jan popisuje, jak se Jidáš pohoršil nad Ježíšovým pomazáním k pohřbu. Nač ta ztráta vzácného oleje – jinými slovy, pro Ježíše ho byla podle Jidáše škoda. Evidentně měl jiné hodnoty a myšlení než Ježíš, i když žil v jeho těsné blízkosti. Můžeme pravidelně chodit do kostela či církve, podílet se na náboženském dění… a být přitom úplně jinde!

Později Jan píše, že satan vložil do srdce Jidáše myšlenku. Už tam měl přístup, vychozenou cestičku. A jak uvidíme, Jidáš vloženou myšlenku neodmítl. A nakonec ďábel Jidáše ovládl. Zmocnil se ho, vstoupil do něho. Nebylo to proti Jidášově vůli – ďábel nemůže jít proti naší vůli, pokud jsme mu to nedovolili.

Až do této chvíle měl Jidáš šanci zvrátit svůj osud. Ježíš mu myl nohy, různě ho zmínkami o zrádci varoval. Nyní mu ale říká – co chceš činit, čiň rychle. V tuto chvíli už Jidáš zašel příliš daleko, a stejně jako kdysi Ezau ani on už nenalezl příležitost k pokání. Ne že by tu šanci neměl – on už nebyl vnitřně schopen, ochoten, pokání činit. Raději si sáhl na život.

Jidášův příběh je nám tak velkým varováním. Držet si Boha daleko od těla, zahrávat si s hříchem – i tím zdánlivě neškodným – a odmítat či odkládat příležitost k pokání a obrácení se nám může šeredně vymstít.

Proto Písmo říká: „Jestliže dnes uslyšíte jeho hlas,  nezatvrzujte svá srdce ve vzdoru“.

Jidášův příběh to plně potvrzuje.