Změna II

Co je vlastně třeba v našem životě změnit, pokud se chceme někam posunout? Měli bychom začít u klíčových oblastí, které mají na náš praktický a každodenní život zásadní vliv.

Zmíním ty, které považuji za stěžejní, a to jsou vztahy, čas, práce a peníze.

Naše nejdůležitější vztahy: Mnoho lidí uvádí rodinu a své nejbližší jako jednu z nejvyšších životních hodnot. Ale ruku na srdce – kolik jim skutečně dáváme času a pozornosti? Investujeme do nich, nebo fungují spíš ze setrvačnosti? Žádná dobrá věc na světě nevznikne sama od sebe. Pokud ji chceme mít, musíme pro to něco konkrétního udělat. Mějme na paměti, že ty nejdůležitější věci v našem životě zpravidla nekřičí a netváří se urgentně. Viditelná krize přichází někdy až ve chvíli, kdy už věci zašly příliš daleko.

Naše peníze: Kritická otázka, která má přímý vliv na mnoho dalších oblastí našeho života. Musíme si ujasnit, kolik peněz pro svůj život doopravdy potřebujeme. Potřebovat není totéž, co chtít. Cílem není „mít hodně“, to je někdy naopak zdrojem nejrůznějších potíží. Cílem je naučit se být spokojen s tím, co mám. Spokojenost je největším bohatstvím. A mnohem větší radost a uspokojení než vlastnictví paradoxně přináší smysluplné dávání a štědrost.

Kolik mi stačí? Jestli mám víc, než potřebuji, jak nebo nač vynaložím přebytek? Do čeho nebo do koho budu investovat? Umím se také odměnit, udělat si radost? Pamatuji na rezervy? Nebuďme jako politici, kteří nic neušetří ani v tučných letech. Na rozdíl od nich na nás důsledky našich činů a rozhodnutí dopadnou.

Jestli mám méně, co jsem ochoten udělat, abych to napravil? Pokud máme k dispozici dlouhodobě méně peněz, než potřebujeme, roztočí se dříve nebo později dluhová spirála. To bychom si měli včas uvědomit a udělat všechno pro to, abychom to změnili. Pravděpodobně budeme muset jít i za hranice naší komfortní zóny. Je nutné se k tomu odhodlat. Exekuce není příliš komfortní záležitost.

Božím záměrem pro nás v této oblasti je dostatek – „abyste vždycky měli dostatek všeho, co potřebujete, a ještě vám přebývalo pro každé dobré dílo.“¹⁾ Abychom tento biblický standard ovšem mohli prožívat, musíme zároveň „přiložit ruce k pořádné práci.“ ²⁾

To může znamenat leccos. Někdy začít opravdu něco (pořádného) dělat, jindy naopak přestat dělat to, co nás není schopno uživit, co nemáme rádi nebo v čem se nám nedaří, protože se to úplně míjí s našimi schopnostmi a založením.

Tím se dostáváme k otázce naší práce a kariéry. Té někdy bohužel  obětujeme příliš mnoho a jedou nás to může i mrzet. Na smrtelné posteli prý lidé zpravidla nelitují toho, že málo pracovali.

Otázkou je, proč to děláme. Důvodů může být celá řada – skrytý komplex, který chceme nějak přebít a dokázat sobě i ostatním, že na to máme. Chybějící vědomí vlastní hodnoty, které doháníme postavením a „potřebností“. Strach říkat ne.  Falešné ohledy na lidi, kteří vůči nám ovšem žádné ohledy nemají. Jindy může jít o únik. Před každodenními problémy, manželkou, dětmi, výchovou, odpovědností…

Někdy naopak ignorujeme to, kým jsme, jaké máme schopnosti, vlohy, obdarování. Snadno se pak může stát, že děláme to, co vůbec dělat nemáme, k čemu jsme nebyli stvořeni a pro co nemáme ani vlohy, ani motivaci.  Nejsme úspěšní, i když se snažíme. Práce nás ubíjí, vysává, ničí. Do života se postupně vkrádá stres a trvalá frustrace. Není radno to podceňovat. Nespavost a žaludeční potíže mohou brzo následovat poruchy oběhového systému. Pokud jsme už od nedělního poledne otrávení z nadcházejícího pondělí, je to vážný varovný signál.

Ať už je to tedy díky pro nás nevhodnému oboru, špatným pracovním podmínkám, firemní kultuře či dokonce mobbingu (šikana v práci), výše uvedené příznaky jsou jasným a pádným signálem ke změně.

Musíme ovšem překonat strach z neznáma, ze změny, neochotu učit se něco nového. To je spolu s neschopností říkat ne bohužel často pravým důvodem, proč se změny zaměstnání bojíme. A v pozadí toho všeho je nízké vědomí naší vlastní hodnoty, zpravidla neopodstatněné.

Nebojme se být v této oblasti odvážní a kreativní. Pokud věříme v Boha, ptejme především na jeho názor. A pokud ne, máme dobrou příležitost ho začít právě v této situaci hledat. Možná zažijeme nečekanou odezvu. Pán Bůh není Bohem jenom na neděli, má zájem i o to, co prožíváme ve svých všedních dnech.

Náš čas. Čas je nejcennější komoditou na světě. Na rozdíl od peněz jej nelze nijak nahradit, už se nikdy nemůže vrátit zpět. Jinak pro něj platí mnoho stejných pravidel jako pro peníze. Také se s ním musíme učit hospodařit. Když to neumíme, výsledkem bývá chaos. A dluhy nejsou ničím jiným než finanční verzí chaosu.

To, jak utrácíme své peníze a čemu věnujeme svůj čas, vypovídá o našich skutečných hodnotách a prioritách víc než cokoliv jiného. A možná víc, než je nám milé.

Bohu není jedno, jak tyto oblasti v našich životech zvládáme a jak jsme v nich úspěšní. Ježíš přišel na zem mimo jiné proto, abychom náš život prožívali v hojnosti, tedy dobře, užitečně a smysluplně.³⁾  Neustále nás vybízí, vede, ba přímo provokuje ke změnám, vedoucím k hlubšímu a lepšímu životu. Je milujícím Bohem, který zaplatil pro dobro každého člověka.

Co s tím vším tedy uděláme?

Peter Drucker, otec moderního managementu, říkával na konci svých školení manažerům:   „Neříkejte mi, že se vám to líbilo. Řekněte mi, co uděláte jinak, až v pondělí ráno přijdete do práce“.

¹⁾ Bible, 2. list do Korintu 9,8;     ²⁾ Bible, list Efezským, 4,28;     ³⁾ Bible, evangelium Janovo, 10,10